Česká společnost ornitologická

Členové ČSO měli v květnu příležitost se vypravit do Polska a navštívit rozsáhlé mokřadní biotopy Biebrzańského národního parku. Vojtěch Sládeček připravil malé ohlédnutí za touto letos první zahraniční členskou exkurzí, které fotografiemi doplnili Jan Havlíček, Petr Kolka, Denisa Mikešová, Zuzana Pangracová, Vojtěch Sládeček, Jana Škorpilová a Petr Tichý.

Biebrzaňský národní park, tvořený meandry řeky Biebrzy a rozsáhlými mokřinami, je domovem mnoha živočišných druhů. Od bobra, jenž dal řece jméno, po jednoho z nejvzácnějších ptáků Evropy – rákosníka ostřicového.


Důkaz o přítomnosti bobra nalezen, foto Jana Škorpilová


Rákosník ostřicový, nejohroženější pěvec v Evropě, foto Petr Kolka

Ten se vyskytuje na dvou lokalitách v Polsku, na západní hranici a pak zde na severovýchodě v tomto největším polském národním parku. Není divu že se tato ornitologická destinace stala cílem letošní členské exkurze ČSO.

Po kodrcavé noci v autobuse jsme se ráno vzbudili uprostřed staveniště. Bagry. Válce. A zase bagry. To se Poláci pustili do oprav svých silnic, a to skutečně ve velkém. Díky tomu jsme mohli už po zcela nové silnici dojet do vesničky Osowiec, kde je informační centrum národního parku. Zhlédli jsme výstavu vycpanin i film, a mohli jsme pokračovat na lokalitu Zajki. Dojeli jsme tam po takzvané carské cestě, která na opravu stále čeká. Ještě rozklepanýma rukama jsme popadli dalekohledy a vyrazili do terénu. Uvítali nás rybáci bělokřídlí.


Hejna rybáků bělokřídlých se okolo nás proháněla celé odpoledne, foto Petr Tichý

Jejich kousky byly téměř na dosah. Přesným opakem byl orel křiklavý, pro něhož jsme byli jen pouhými tečkami na povrchu. Jen díky svému dobrému zraku nás jistě dokázal rozlišit od volně se pasoucích krav, kterých bylo okolo požehnaně. Absence ohradníků jim evidentně zcela vyhovovala. Zato jespáci bojovní měli nějaké vážné připomínky a námitky na své soky. Nechali jsme je tedy trénovat boj pod dohledem dudka a jeli se podívat jak správa parku bojuje s náletem, kterým zarůstají místní mokřady. Lidé tyto louky dříve ručně kosili, ale doba se změnila a už to není v módě. Park sice pořádá mistrovství v kosení luk, ale zdaleka to nestačí na celou rozlohu. Losi a krávy také část spasou, ale pořád je to málo. Jako nejúčinnější se jeví sekání luk rolbou, speciálně upravenou, aby nezapadla do rašeliny. Co dělají s tunami posečené trávy, keřů a jiné biomasy smíchané v jeden mišmaš? Suší je a lisují je na topné pelety. Určitě inspirace do budoucna na Josefovské louky. Ale z dojmů nám vyhládlo a tak byl nejvyšší čas přemístit se do hotelu Zbyszko ve vesnici Goniadz.


Energický zaměstnanec OTOPu nám názorně vysvětlil princip výroby pelet z ostřicové biomasy, foto Zuzana Pangrácová

Zrána jsme vyrazili prozkoumat západní okraj parku, tentokrát s průvodkyní. Poprchávalo, ale to nezabránilo konipasu citronovému aby nám předvedl svoji žluť.


Konipasu citrónovému déšť nevadil, foto Petr Tichý

Naši pozornost si po chvilce uzurpoval los, válející se na okraji lesa. Je jenom dobře, že na zážitky s dalšími losy jsme nemuseli čekat dlouho. Cestou k pozorovatelně na nás vodní živel připravil další zkoušku.


Sundat boty a vzhůru přes louže..., foto Vojtěch Sládeček

Museli jsme se přebrodit přes několik jezírek. Vpřed nás poháněly důtky chřástala kropenatého a věděl proč. Ve chvíli, kdy jsme byli pod střechou pozorovatelny, změnila se přeháňka v silný déšť. Když to přírodu omrzelo, vyrazili jsme do obce Burzyn, kde jsme krátce pozorovali krásné meandry a slepá ramena.


Od pozorování ptactva nás neodradilo ani nevlídné počasí..., foto Jan Havlíček

Něco takového se u nás už jen tak nevidí. Takhle rozlehlé mokřady jsou určitě přeplněným stolem pro čápy bílé. Ti to také dokáží náležitě ocenit a hnízda s mladými jsou doslova na každém rohu. Místy pět i více obsazených čapích hnízd na vesnici.


Čapí hnízda byla doslova všude, foto Denisa Mikešová

Třetí den začal procházkou po okolí Goniadzu. Je to místo, kde je park nejužší, ale to zdaleka neznamená, že je tam, co se ptačích druhů týče, nejchudší. Užili jsme si bekasinu otavní, orla mořského, rybáky bahenní, slavíka tmavého a spousty jiných.


Dva samci moudivláčka lužního obhajovali svá teritoria hned vedle silnice, foto Vojtěch Sládeček

Po návratu z vycházky jsme si naposledy prohlédli nejen náš hotel, neboť v těsném sousedství s námi žili v dírách fasády špačci a vrabci. Než stačili přinést další várku potravy, jeli jsem už po děravé carské cestě. Po obou stranách byly borovice a mezi nimi jalovce. Brzy tuto dvojici vystřídaly břízky usazené v kobercích mechu a bíle kvetoucích rostlin. Na soutoku Narewu a Biebrzy nás krom čápů, čekaly další sněmy rokujících jespáků bojovných. Čejky jim svými křídly mávaly fauly a zvláště nesportovní chování oznamovaly plačtivým křikem. Blížilo se velké finále, které se neobejde bez řádného publika. Zpočátku tichý remízek ožil, když si člověk nasadil sluchátka spojená s mikrofonem a parabolou.


Nejen ptačí hlasy je možné nahrávat..., foto Zuzana Pangrácová

Vskutku užitečná pomůcka pro nahrávání hlasů ptáků a zajímavé zpestření exkurze. Závěrečná část zápasu o co největší počet spatřených druhů se odehrávala na lokalitě Bagno Ławki. Zapadalo slunce a na počest vítězů zazněla hymna z hrdla váženého hosta rákosníka ostřicového.


V rozsáhlých ostřicových porostech se schovává vzácný rákosník ostřicový, spatřit a uslyšet ho lze především ve večerních hodinách, foto Vojtěch Sládeček

A kdo že to mistrovství vlastně vyhrál? No přece my všichni a to díky skvělé organizaci našeho týmu. Díky organizátoři.

Počet názorů: 0

Reakce čtenářů